Vidím to jako dnes. Je mi čtrnáct, je krásný únorový podvečer a ten týden už podruhé se mnou cvičí moje milovaná terapeutka.
Důvěřuji jí natolik, že se jí vždy naprosto odevzdám a ani nevzdechnu. Nedělala jsem to nikdy za těch šest let, co mě má v péči.
Ležím a cítím, jak moje tělo taje. Jsem dobře rozcvičená...

Telefonát. Ten scénář už jsem slyšela milionkrát.

Je na vojtovku někdy příliš pozdě?
Má smysl pokračovat ve cvičení, když nevidím efekt jako dřív a dítě už je velké a podle všeho v rámci svých možností třeba i dostatečně schopné?

Prohlášení profesora Vojty, že

... není regres jako regres aneb proč se děti při cvičení "vypínají" a jak na ně ...

všem rodičům, všem terapeutům, všem, kdo si s dětmi takto dráždivými neví rady, všem, kdo říkají "čekat" ...PROSÍM ...

Toto je velmi časté téma mých seminářů a neodpustím si dnešní příspěvek, protože to vnímám jako nesmírně podstatné.

Zacvičili jsme Vojtu a moje dítě

Všem, kdo sahají po laciné formě terapie, za níž zaplatí daleko víc peněz, ale výsledky jsou vidět rychleji než u vojtovky ...
Těm, kteří nezažili (buďte rádi)!

Milá maminko,
vím, že tohle sis nepředstavovala.