Co bude dál?

Co bude s DVV dál?

Naši milí, omlouvám se těm, kdo si sem chodí pro útěchu, podporu a pohlazení, ale dnes to bude částečně politický příspěvek.

Kdo mne znáte osobně, víte, že jsem cílevědomá a nic nedělám napůl.

Když jsem tuto stránku před patnácti lety zakládala, bylo její psaní útěchou mně samotné, protože Vojta mi pomáhal vyrovnat se s těžkým fyzickým postižením a já se k němu už tehdy vztahovala jako ke svému morálnímu vzoru. Byl to přístav, láska, bezpečí - je dodnes.
Před deseti lety jsem po studiích na gymnáziu marně bojovala o své místo na fyzioterapii nebo medicíně, protože obrna mi kromě části fyzické síly vzala i tuto šanci. Ale to je jiný příběh a dnes večer sem nepatří. 

O pár let později, v roce 2017, jsem dostala nabídku vystoupit v dokumentu, který se točil u příležitosti stého výročí narození profesora Vojty. Tou dobou jsem byla ve výcviku jógy, myšlenku zabývat se kdy Vojtou opouštěla. Byla jsem kvůli tomu velmi nešťastná a ze všech směrů mladinká a nezkušená. Naivně jsem se domnívala, že když mi Vojtovy děti udělily souhlas a podporu psát o tom, jaké je v terapii žít, je to vrchol všeho, co jsem mohla chtít. (...)
-
Studovala jsem terapeutickou jógu (od USA po Japonsko). Jóga stojí mimo zdravotnickou praxi, ale já jsem měla to nedozírné štěstí, že mi vědomosti v ní pomáhal od samého začátku upevňovat Jiří Čumpelík - sám jogín, nadto fyzioterapeut světového formátu a také někdo, kdo vývojovou kineziologii, tedy stavební kámen Vojty, velmi respektuje - jde jednoduše řečeno touže cestou, kterou šel také profesor Vojta. Pro mne, pro člověka žijícího s těžkou neurologickou poruchou, bylo nezbytně nutné získat tyto znalosti, protože jinak bych se pohybem nikdy zabývat nemohla.

Václav Vojta celý život tvrdil, že to, co objevil, mu nepatří a že metodu, známou jako "Vojtova", nevynalezl, ale jen vynašel. Jinak řečeno - jít stejnou cestou jako on nepovažuje za trestné. Za trestnou ale vždy považoval neúplnou péči. 

Vždy jsem měla z práce respekt. Do roku 2023 jsem do jógové praxe nepřijala jedno jediné miminko s DMO, pokud nebylo zároveň v terapii Vojtou a nebyl s tím srozuměn jeho terapeut. I tak jsem to dělala zřídkakdy. Pracovala jsem s dospělými, s většími dětmi .. nejen s DMO.

Na jaře téhož roku mne vyhledala maminka, která svědomitě cvičila Vojtu a přestože věděla, že nejsem fyzioterapeutka, věřila mi skrze tuto stránku natolik, že když se jí za delší nepřítomnosti její terapeutky nedařilo cvičit uspokojivě, přemluvila mě ke konzultaci.
Přijala jsem ji s dítětem, řekla jí svůj názor a ukázala postup, který se mi zdál jako vhodnější. Tehdy jsem ještě netušila, že je to jeden z "manévrů", který se využívá i v rámci Vojty, ovšem mimo naši republiku, daleko za vodou a u nás nebyl oficiálně uznán. Dospěla jsem k němu na základě logického uvažování a znalostí z jógy.

Neu roog, který miminko následně vyšetřil, označil můj postup za nejlepší možný a vývojový skok, který u něj následně nastal, za téměř zázračný. Miminko totiž mělo těžkou formu obrny a tím neurologem nebyl nikdo jiný než pan doktor Stanislav Severa. Jediný český lékař, který se od samotného Vojty naučil jak diagnostiku, tak terapii, sám má dceru s obrnou a podpoří jen to, čemu absolutně věří.

Miminko odeslal do mé výhradní péče - jako od té doby řadu dalších, ohrožených nejtěžším stupněm dětské mozkové obrny. S dovětkem, že mu nezáleží na tom, jak dítě držím a co mám za vzdělání, ale na tom, jaký to má výsledek.
Pro mne samotnou to byl tehdy šok, protože jsem věřila, že práce s takto těžce postiženými dětmi patří výhradně do rukou těch nejlepších terapeutů Vojtovy metody. Já jsem ale studovala "jen jógu"..

Brzy to budou dva roky od rozhodnutí přestěhovat se na Vysočinu, být panu doktorovi blíž a snažit se od něj naučit, jak vůbec poznat, že miminku rozvoj DMO hrozí - tedy včasnou diagnostiku. To, že mi něco takového nabídl, pro mne bylo nečekané. Nepopsatelné.

Pan doktor Severa byl jediným z českých lékařů, o kom se profesor Vojta za svého života vyjadřoval jako o své naději - protože rozšířit včasnou diagnostiku tak, jako terapeutickou část metody, se mu nedařilo a s jeho pomocí se to podařit mohlo. Je to tedy skutečně Někdo, je to kapacita. Lékař, který zapomněl všechno, co se naučil, aby mohl plně přijmout Vojtovu školu. Deset let se od něj učil ve věhlasném Centro Vojta v Římě. Dvanáct let byl primářem jedinečné lůžkové dětské neurologie v novoměstské nemocnici. V počátcích učil Vojtu řadu rehabilitačních sester a řadu dětí sám cvičil, než získal spolupracovníky. Byl to on, kdo k nám zpět přivedl profesora Vojtu.

Zhruba tři měsíce potom, co jsem se přestěhovala na Vysočinu, jsem obdržela předvolání na živnostenský úřad (mám živnost volnou, protože jóga ve formátu mého vzdělání nemůže být vázanou). Zařízení v naší republice odpovědné za výuku Vojtovy metody podalo podnět k prošetření mé činnosti s podezřením, že za úplatu cvičím jak Vojtu, tak jógu a ani na jedno nemám potřebné vzdělání (toto cituji).
Na
dto jsme nejen já, ale i pan doktor Severa (!!) byli navštíveni pracovnicemi z krajského zdravotnického odboru, rovněž ze stejného podnětu. Mně se ptali, kdo mi dal právo vyjadřovat se k tomu, jaké je zažívat Vojtovu terapii. Měli vytištěný každý můj článek, každou fotografii z mé práce a chtěli po mně vysvětlení, jak si mohu dovolit držet dítě např. na boku, když to vypadá podezřele jako Vojta. Musela jsem šokovaně vysvětlovat, že o všem, co dělám, ví lidé Vojtovi nejbližší, jeho děti. A že dítě ležící na boku držím pod hrudníkem, protože ho vedu do polohy, o níž mám svou, jógou podepřenou představu, ne proto, že bych vykrádala Vojtovu metodu.

Poslat stejnou kontrolu na pana doktora Severu bylo jen šokující vizitkou. Prý jestli je obeznámen s tím, co jsem zač.

-
.. čas plyne. To miminko, kterým všechno začalo, dnes přes těžkou obrnu začíná chodit s chodítkem. Nebylo zároveň prvním ani posledním dítětem, které ke mně přešlo z pražského Podolí potom, co ho vyšetřil a tuto cestu doporučil pan doktor Severa. Cením si nesmírně tamějšího týmu, který plně respektuje mou pozici a jeho doporučení.
V tuto chvíli už pracuji jen s dětmi v těch nejtěžších stavech.

U dvou dětí se podařilo díky včasné diagnostice, pro kterou si přišly maminky díky této stránce, a prací se mnou, zabránit rozvoji DMO úplně a už nepotřebují cvičit.
.
 Pracuji tak, jak jsem se to naučila od svých učitelů v józe, skrze své vlastní tělo s obrnou,a jdu cestou, kterou schvaluje i okruh Vojtovi nejbližších lidí - jak pan doktor Severa, tak děti profesora Vojty.
Nespočítala bych invektivy z řad mnohých fyzioterapeutů na svou adresu, manipulační praktiky, kterými v renomovaných zdravotnických zařízeních je působeno na moje klienty, aby se mnou buď přestali spolupracovat, nebo na mě donášeli.

Cítím proto dnes večer povinnost poděkovat těm, kdo mi vyslovují podporu a důvěru.
Jen díky Vám jsou "Děti Václava Vojty" tím, čím jsou.

Přemýšlím, čím budou, protože pokaždé, když něco píšu, cítím se, jako bych psala z podzemí. Jak trefně poznamenala jedna reportérka ČT - "Vy jste vlastně ilegální talent."
Máme náročné časy.

Buďte s námi 💚
DVV
Petra Fridrichová