Je na vojtovku někdy příliš pozdě?

Je na vojtovku někdy příliš pozdě?
Má smysl pokračovat ve cvičení, když nevidím efekt jako dřív a dítě už je velké a podle všeho v rámci svých možností třeba i dostatečně schopné?

To jsou otázky, na které i mnoho terapeutů obtížně hledá odpověď. Dnes si na ně odpovím - svou osobní zkušeností, zkušenostmi z praxe se svými pacienty a také jinými příběhy, které znám.

Dcera profesora Vojty, terapeutka Veronika Walther, to shrnula naprosto rezolutně - Vojta má smysl po celý život, protože je to přímý dialog s mozkem. A dokud ten mozek mám, bude reagovat.

BUDE REAGOVAT.

Vojta funguje na reflexní úrovni. Procesy, které vyvolává, jsou nevědomé a jediný důvod, proč jsou reakce (a viditelné výsledky) masivnější u miminka a čím je starší, tím jsou méně zřetelné, je v tom, že vývoj nelze restartovat - patologický vývoj bude probíhat paralelně s terapií, to je prostě fakt.
Čím je člověk starší a vědomější, tím více své možnosti hodnotí. Například dítě, které mi sice dokonale reaguje v terapii, nechce za běžného fungování používat postiženou ruku a vyhýbá se jí.

Vypovídá to snad o tom, že Vojta nemá smysl?
Rozhodně NE!

Dítě už Vám neřekne, že ji nepoužívá ne proto, že by to vůbec nebylo možné, ale protože je to pro něj náročné na soustředění a nechce se tím zabývat. Docela dobře se může stát, že bude ruku používat jen v krajních situacích.

Jenže není právě to velmi podstatné? Aby si dítě s hemiparézou dokázalo zapnout bundu? Mimochodem - znám dítě s výraznou lordózou, které si bundu samo nemohlo zapnout, protože motorika prstů pro něj je náročná a jen zhoršovala vadné držení, které způsobilo, že se mu povolené bříško do bundy skoro nevešlo. Po pár týdnech vojtovky každý večer to najednou dokáže. Vzpřímeně stojí, bundu si zapne a bříško se nevyvalí ven!

Pokud nevidíme efekt vojtovky u staršího dítěte, dejme mu chvíli pauzu a hledejme projevy, které dříve nemělo (nemělo je, protože k nim nebyl důvod, protože systematická terapie buduje obrazně i doslova pevnou půdu pod nohama).
Začíná zakopávat? Neumí si najednou nasadit brýle? Bojuje i s obyčejným suchým zipem? Vypadávají mu věci z ruky? Odmítá chodit? Odmítá vám pomáhat doma a raději sedí? To všechno jsou aktivity, které vyžadují jistotu v pohybových vzorech. Vojta nejenže ruší patologii a přibližuje funkci mozku IDEÁLNÍ motorice, ale především UKOTVUJE V NABYTÝCH DOVEDNOSTECH. Ona kotva je nesmírně důležitá a je třeba chápat, že u člověka s těžkou mozkovou poruchou vůbec není samozřejmá. Protože, jak už jsme řekli, patologie stále někde je. Patologický vývoj stále někde probíhá! 

Mozek je byt, ze kterého nemůžete ven. Jste jeho vlastníkem. Bydlí v něm s vámi ale taky vyšinuté dvojče, které v jednom kuse ruší všechno, o co se chcete pokusit. Znehodnocuje, znejistí a deprimuje vás, kdykoli může, a nemůžete ho vystěhovat. Vojta je jako mediátor, který dokáže ty výkřiky umlčet a katalyzovat a vás pomalu přesvědčit o tom, že je lze ignorovat. Čím více se mu daří přesvědčit vás je ignorovat, tím víc máte elánu dělat věci nad nezbytně nutný rámec. Některá jeho doporučení převezmete zcela, u některých je to těžké a potřebujete časté vedení. Ale nasloucháte mu. Když si ho přestanete zvát, zásadní AHA vám sice zůstanou, ale patologický hlas najednou může znovu mluvit. V tu chvíli nezáleží na tom, jak moc si přejete, aby mlčel, ale na tom, co dokážete opravdu ignorovat i za těch nejkritičtějších podmínek. A toho nemusí být tolik, jak se na první pohled může zdát. 

Jako dítě jsem Vojtu cvičila s určitými přestávkami. Mám starší sestru, se kterou jsme mnoho času trávily venku a opravdu se nešetřily. Lezly jsme po stromech, hrály na honěnou, šermovaly, praly se, běhaly po zamrzlých svazích nahoru a dolů. Hrála jsem na piano a zpívala ve sboru opravdu náročné kousky.
A po každé nemoci (často jsem mívala vysoké horečky) a pauze ve cvičení jsem všechny ty věci zvládala buď daleko hůř, nebo vůbec. Bojovala jsem s doprovody na klavír a nedokázala se rozběhnout. Dodnes mám v živé paměti ten pocit hanby, když mi po třítýdenním táboře, kde jsem byla sama (a díky systematické rehabilitaci mě ani jednou nezabolely nohy ani bez cvičení) , najednou doma nešly jíst příborem moje milované špagety!!!

Dokud budu efekt vojtovky hodnotit jen od cvičebního stolu nebo estetiky chůze, nebudu mít dostatek důkazů, na jejichž základě se lze funkčně rozhodnout, jak dál.
Apeluji na Vás - hledejme výsledek terapie v prostoru mezi cvičením. Ve způsobu, jakým dítě dělá to, co ho činí šťastným. V jeho emoční stabilitě, v pevnosti jeho pohybů a schopnosti doslova stát na nohou, když se kolem něco přežene. To je to podstatné, to je život. I terapie jednou denně může mít význam. Záleží na střízlivém hodnocení každého z nás a ne na tom, co předpokládáme.

Vojta je možnost, která existuje vždy. Ne služba s omezenou platností.Já to vnímám jako naději, ne doživotní řeholi!