Když to nebolí, proč tak pláče?
1. Protože je to dítě. Nemá jinou možnost komunikace. (Proto většinou u dobře vedených dětí a těch, které mohou, odpor ustupuje s nastupujícím porozuměním mluvené řeči!)
2. Protože pro dítě s koordinační poruchou jakéhokoli stupně je každá poloha, kterou samo spontánně nezaujme, a každá svalová souhra, kterou samo nepředvede, nejistá. Je to tak přirozené a čím více je schopno polohu samo zaujmout, tím je pro něj cvičení snazší. Obrovský odpor dítěte není důvodem, proč přestat, ale proč vydržet. - Aby mu jednou, protože teď to tak není, bylo v jeho těle bezpečno.
3. Protože polohy, v níž se musí vyrovnávat s váhou vlastního těla, jsou náročné a protože i dospělí lidé se u cvičení zadýchají. Dospělý funí, dítě pláče, protože zatím nemá schopnost seberegulace, emoce jím prochází - to je celé.
4. Protože i když nemluví, má úplně jinou představu o tom, co by chtělo dělat - ta představa přichází s prvním úchopem, proto se děti mladší tří měsíců cvičí často bez pláče, v klidu. Jsou v tom věku ještě lačné po jakékoli manipulaci, ale s prvním úchopem přichází touha objevovat svět - a to po svém, maminko!
5. Protože neomylně cítí Vaše naladění. Nejistotu, nezájem, neochotu, tenzi. Ale i nadšení, zájem, uvolnění a napojení na to, co potřebuje. Láká ho to, co láká maminku. Smíří se s tím, co je pro ni samozřejmé a zcela běžné. Nezavírejte dítěti dveře k maximální úlevě a nekonečnému objevování jeho samého jen proto, že se nechcete podívat do zrcadla. Nebaví Vás to? To nikdo nechce. Jste smířeni s tím, že cvičíte? Pak tomu věnujte tu správnou energii. Učte se být vděční a trpěliví, ne vzteklí na celý svět. Možná jste teď, když to čtete, vzteklí na mě. Ale já vím, jak se cítíte. A vím, že máte možnost volby.
6. Protože pláč je stanovisko. Protože dávat najevo své hranice je zdravé a dobré. Tím, že pětkrát denně cvičíte, hranice dítěti nenarušujete. Vytváříte mu bezpečný prostor mezi i za nimi, protože pohyb je základní a zcela nutný způsob primární komunikace se světem kolem.
Plačte. Obejměte sebe. Pracujte se svými emocemi a buďte k nim láskyplní i zdravě kritičtí. Nebojte se jich.
Nikdy nezapomenu na první terapii své vlastní dcery pod vedením italské fyzioterapeutky:"Devi abbracciarla," Musíš ji obejmout.
Udělejte z objetí výchozí polohu. Dejte sobě i dítěti pár vteřin navíc. A teprve až se v objetí cítíte navzájem - teprve potom začněte cvičit.
Má to smysl. Vyjeví se Vám časem.