... když to nefunguje ...

"Nemůžeš ji držet tak silně," pravila před deseti lety paní rehabka k mému tatínkovi, "musíš jemně. Nenahazuješ zídku, cvičíš dceru."
"Když já ty její lopaty tím tvým "jemně" neudržím," protočil tatínek oči v sloup. 
"No dobře, tak ji drž, ale ne, jako když mlátíš řízek," ustoupila ta dobrá duše.

....
Zítra bude naší dceři šest měsíců.
Před půl rokem jsme se stali rodiči krásné, zdravé bytosti.
Před jejím druhým měsícem jsem se Zoe začala cvičit Vojtu, protože její rozestouplé bříško a zalomená hlava - asymetrie - nám dělaly ze života očistec.
Protože je chytrá, pochopila dcera velmi rychle, že tohle nebude nic, k čemu by se neměla nesouhlasně vyjádřit. A že nejlepší bude vyjádřit se fyzicky.
Zhruba ve třech měsících přišla na to, jak z pozice při cvičení může utéct. Vyžádalo si to freventované konzultace a já jsem musela vidět nejen jednoho, ale několik lidí, jak Zoe cvičí, abych si od každého vzala to ONO. co na ni bude platit.
Míváme čas od času vzácnou návštěvu - fyzioterapeutku, která mnoho let pracovala v Římě s profesorem Vojtou. Její přístup k terapii a způsob práce je diametrálně odlišný od toho, který povětšinou známe tady v Čechách, a já cítím, že to je přesně ten způsob, který Zoe i já potřebujeme.
S dítětem se víc mluví.
S dítětem se častěji navazuje oční kontakt, aby vědělo, že vše je v pořádku.
A dítě naprosto jinak huláká.
Když byly Zoe necelé tři měsíce a cvičily jsme novým způsobem poprvé, vypadalo to, jako by terapie probíhala tak nějak spontánně. Můj muž, jehož křehká duše nese některé momenty velmi těžce, pravil:
"Ona má sílu. Ale když cvičí lidi v Česku, tak řve tak, jako bys zadržovala pachatele na demonstraci. Když s ní cvičí "Itálie", tak ji v podstatě pomazlí a ona ani neví, že cvičí."
"Je to tvoje dítě, tak do něj nemusíš jen šťouchat prstíčkem. Prostě ji takhle vezmi, jako bys ji objímala, tady ji podepři, opři, a teď ji nepouštěj, vidíš, a už se vzteká, a už cvičíš, tak ať se vzteká."
V terapii jsem začala více používat své tělo, a i když jsem držela dceru pevně, byly jsme často v kontaktu "kůže na kůži", mohla slyšet i cítit na hlavičce v plazení můj dech. Vztekala se sice, ale křičela jinak - uvolnila se, protestovala, ale nebyla nesvá a vystresovaná.
Až nastal ten den, kdy jsem ji uchopila podobně jako vždy předtím, že ji lehce přichytím, a ona proti mně vykopla takovou silou, že moje diastáza po císaři mi už nemusí dělat starosti.
Týden před svými půlročninami to dotáhla ještě dál - má téměř devět kilo, skoro už odkopne i terapeutku (a bere s sebou i stůl) a dělá to, co jsem dělala já, když mi bylo dvanáct a nechtěla jsem, aby se při cvičení cokoli dělo - zacyklí se, nechce mě brát na vědomí.
Ten pocit jste jistě zažili taky. Že děláte všechno stejně jako vždycky, ale dneska to vůbec nefunguje. Dítě prostě nereaguje.
Když se mi už poněkolikáté v týdnu stalo, že jsem dceru položila na stůl a ona moje ruce na zónách okázale ignorovala, cucala si ručičky a podupávala nohou, zavedly jsme jasné pravidlo - před cvičením "Zoe, jdeme cvičit!" a po cvičení zacinkání na zvonek, které jako když utne ten ohromující řev.
Zjistila jsem, že já sama v sobě musím být nastavená na "Jdeme cvičit, protože Zoja to potřebuje a chceme, aby jí bylo dobře." Není žádná šance pro "Vydržíme to, i když je to nepříjemný."
Vůbec nejde o to, jestli je to nepříjemné.
Jde o to, proč se to dělá.
Jde o to, že se to udělat musí.
A jde o to, že JÁ o tom rozhoduju.
Zítra je Zojince půl roku. Nepohybuje se ještě dopředu, ale zvedá se na kolínka a kdyby používala o něco víc ruce, už leze. Protože velmi brzy zjistila i to, že já jako matka - kdysi dítě v terapii s ní soucítím, vynakládá ohromné množství energie k tomu, aby velmi hlučně křičela a čekala, až jí někdo přijde pomoct - podat hračku.
Ne snad že bych v rámci toho soucitu dceři něco usnadňovala. Naopak, cvičíme, i když bychom nemusely. Ale její vztek byl dlouho můj, když se včera nemohla odlepit od země, aby se posunula na rukou dopředu, cítila jsem tu námahu i já.
"Hele, teď mi tě fakt není líto, když se tady se mnou při cvičení pereš. Máš sice diparézu, ale teď jsi jen nasraná a s tímhle problémem ti pomáhat nehodlám," poznamenal rezolutně můj otec, když jsem zase jednou v pubertě bojkotovala cvičení.
Za poslední týden udělala od další italské vizity Zoe velký skok - pochopila, že má ruce, a když se dostatečně rozzuří, opře se a zvedne se na čtyři, na kolena.
"Strašně u toho ječí, když se naštve, něco chce a donutí ji to se zvednout a pohnout. Ječí, jako by ji cvičila neviditelná ruka Vojtova," stěžuju si Vojtově dceři Veronice.
"Buď v klidu," zní její odpověď, "ona není postižená, ona je jen nasraná. Naprosto normální vývoj. Gratuluju."
Vím, že má pravdu.
Příště už budu dceři rozumět, ale nebudu s ní soucítit tak, aby ji to brzdilo.
Jen ať se naštve. A pořádně.
Jen ať je zdravá ...
Cvičíme dál. I když teď má takovou sílu, že to vypadá, jako bych se mazlila s demonstrantem.
Vydržte i Vy! Zobraziť menej136Andrea Poláková, Libuse Procheova a 134 ďalších4 komentáre51 zdieľaníPáči sa mi toKomentovaťZdieľať

Komentáre

Najrelevantnejšie

• Petra KörnerováPeti, Vaše příspěvky jsou tak krásně psané, opravdové mrzí mě, že jsem své dítě, dnes téměř plnoletý mladík, nevojtila. To co máme za sebou a dnes sama ze své letité praxe vidím, mohl si ušetřit spoustu lapalii. Prostě jsme nepotkali ty správné lidi... Zobraziť viac
  • Páči sa mi to
  • Odpovedať
  • 2 r.
• Gabrielova Gabrielaje to nádherný .. Jak já ti rozumím ... Ještě žes nám to naše dítě rozcvičila!
  • Páči sa mi to
  • Odpovedať
  • 3 r.
• Zuzana KuliszováKrásný příběh.
  • Páči sa mi to
  • Odpovedať
  • 3 r.
• Mirka ŠigutováVojtova metoda u miminek šílenství.Má dcera měla takovou silu křiku , že rozbrečela i sousedy ,řekli mi ať dítě nemučím.Musela jsem zavřít okna ,dveře.. Když jsme přišli do věku okolo 3-4roky už jsme se domluvili ,že bude odměna tak to už bylo fajn.Cca... Zobraziť viac
  • Páči sa mi to
  • Odpovedať
  • 41 t.