Klid jako cesta ven - proč je cennější než aktivita
Dnes jsem měla v práci jeden velmi náročný rozhovor. U dvouapůlletého dítěte s těžkou tetraparézou, které je mentálně velmi zdatné, rozumí, je zvědavé, jsme při plánování domácího cvičení narazili na obtížnou otázku
- cvičit kratší dobu, ale častěji a také efektivně - a mít mezi jednotlivými expozicemi dítě, které je zvědavé, čilé, které - v tom pozitivním slova smyslu - nevydrží chvíli v klidu?
Nebo cvičit delší dobu - stejně efektivně, s tím rozdílem, že dítě mezi cvičeními je tiché, zdánlivě utlumené - nic ho nebaví, nic nepotřebuje?
Budu upřímná - cvičit dlouho, důrazně až tvrdě a mít dítě, které po cvičení zdánlivě na nic nereaguje, je to správné. (Samozřejmě za předpokladu, že dítě při cvičení nebude ve stavu říčné paniky).
Proč?
Protože (bavíme se stále o těžké centrální paréze) jak už jsem mnohokrát vysvětlovala, primární emoce mozku, který nedokáže zajistit fyziologický pohyb, je stresová - konstantní pocit ohrožení, v menší či větší míře. Jestliže na podvědomé úrovni kvůli patologické (i nulové) motorice mozek zažívá selhání (nelze dosáhnout toho, po čem touží, jednoduše či vůbec), bude neustále v pohotovosti.
Proč?
Protože svět pak není bezpečné místo. Dítě, které je obklopeno svými nejbližšími, kteří neustále naplňují jeho potřeby, sice tento bezprostřední pocit nemá, ale je na nejhlubší úrovni neustále kontrolovat vše kolem sebe - jen ne sebe samotné, protože to mu porucha neumožní.
Jak kontroluje dítě své okolí?
Neustálou potřebou pozornosti, důraznými emocemi (a ne vždy musí být negativní). Znám řadu dětí s obrnou, které jsou mentálně velmi silné, dokážou mluvit, a neustále se ptají, co se bude dít. Zodpovíte jim otázku několikrát a ony se budou ptát znovu a znovu, dokud k události nedojde. Na základě osobní zkušenosti a mnoha let praxe s těmito dětmi jsem pochopila, že to není cílená provokace ani obyčejná zvědavost, ale snaha být mentálně neustále přítomné v situaci, která ho naplňuje uspokojivou emocí.
Proč? Protože je-li dítě s obrnou přítomné v sobě samém, zažívá mnoho rozporuplných pocitů a nedefinovatelnou nejistotu, která vrůstá do jeho identity stejně jako trauma.
Protože obrna je skutečně (v daném slova smyslu) trauma mozku způsobuje. Neumožňuje pružnost, vrací se stále k místu nehody. Nedokáže se poučit (čti: neopakovat patologii, pod stresem ji jen zvýší) a přehodit výhybku lze jen řízeným prožitím (v případě duše traumaterapie, v případě pohybu Vojta!)
Vraťme se teď k onomu děvčátku, které tak intenzivně a radostně vnímá svět kolem sebe. Když v roce a půl přišlo ke mně, neuchopovalo, nedokázalo se posunout z místa A do místa B, mělo takřka nulovou stereognózii (vnitřní mapu svého těla = nevědělo o něm). A protože je velmi chytré, reagovalo na veškerý diskomfort obrovským vztekem. Bylo, žel, vedeno v rehabilitaci velmi nevhodně, mozek fungoval jen v patologických reflexech.
Dnes o svém těle ví, snaží se obracet, uchopovat, dokáže se na zádech posunout, kam chce. Jeho potřeba projevit se je uspokojena ve větší míře, je komunikativnější a je to jistě radost.
Jeho motorika ale je (a bude) stále patologická. A zde velké pozor:
Jakmile je dítě s těžkou centrální parézou ve svém těle spokojené a vývoj není odbrzděn (čti: je jasné, že bude plazit, lézt.., a je to jen otázka času a nabytí sil), je nezbytně nutné do této komfortní zóny vstoupit, systematicky ji narušovat a nutit mozek k větší kvalitě. Předstupněm kvalitního vzpřímení u dětí s těžkou centrální parézou je vždy (!) jeho jediné:
KLID. Hluboký klid, který se proto, že dítě není schopno reagovat jinak než patologicky, zdá být apatií.
Další pozor: nepleťme si hluboký klid s vyčerpáním!
Pokud cvičíte dítě s těžkou parézou a držíte se Vojtova principu, dítě bude reálně a negativně vyčerpané pouze tehdy, když ho budete cvičit do patologie nebo přes neprůstřelný vzdor.
Proč? Protože Vojta nechce nic jiného, než spustit fyziologickou motoriku, která mozek živí a tělo posiluje, nikoli ničí. Aby ale toto bylo možné, je nutné vytvořit tomuto procesu prostor tím, že potlačíme patologickou motoriku.
Jestliže je motorika (včetně řeči, zraku, úchopu a v konečném důsledku i mysli), kterou má dítě k dispozici, veskrze patologická, bude se po hloubkové správné stimulaci jevit jako apatické. Ale tento stav při dobrém cvičení bude trvat jen pár dnů, maximálně týdnů.
Proč? Protože každé dítě je od přírody zvědavé, touží poznávat. Jakmile zjistí, jak v nově vytvořeném prostoru v sobě samém fungovat, bude reagovat a bude komunikovat.
Kdybych si mohla vybrat mezi svým životem s komplikovanou, ale funkční triparézou a lehkým ADHD, a hlubokým klidem, v němž nechci nic, jen tiše a s rozmyslem reagovat jen na to, na co je reálně potřeba reagovat, i za cenu toho, že se budu méně hýbat, vyberu si to druhé.
Proč? Protože neustále reagovat, třebaže mám schopnost seberegulace na takové úrovni, že nepůsobím nijak výrazně úzkostně, je vyčerpávající a nepřirozené. Identita se mnohem více projeví v klidu než v bouři.
A teprve na základech, které vzejdou z klidu, lze budovat sílu. Proto se ostře vymezuji proti kondičnímu cvičení, které neuvažuje léčbu funkce. Proto se proti němu vymezoval i Vojta, protože odporuje tomu, jak vnímá psycho-motoriku jako celek.
Až se Vám bude zdát dítě po dobrém cvičení tlumené, připomeňte si, že neprožívá svět ani své tělo jako Vy (vycházím z předpokladu, že nemáte obrnu).
S obrnou svět nikdy nebude bezpečné místo, na které se vyplatí nonstop reagovat.
S Vojtou ale bude tělo s obrnou tělem, které má šanci dospět klidu a z klidu přirozeně zjistit, kudy kam.
Mám-li být velmi tvrdá, v kontextu toho, co jsem právě vysvětlila:
Volíte buď trauma, nebo bezpečí.
Jsem si jistá, že přesně to Vojta myslel.