Na co bych se zeptala
Je březen 2024. Jsem v práci, držím v náručí těžce postižené děvčátko, které nedokáže ani ležet. Je mu v těle s těžkou obrnou tak nepříjemně, že celé dny pláče, a jediné chvíle klidu zažívá v náručí svých blízkých. Od miminka cvičilo Vojtovu metodu, ale vývoj se nedařilo odbrzdit, a tak se s ním rodiče vydali na šest set kilometrů dlouhou cestu - za panem doktorem Severou, s prosbou o pomoc, o radu, co dál.
A tak je teď malá S. u mne a já cítím její napětí i její bolest. Nebojím se na ni sáhnout, mám respekt z velké zodpovědnosti, protože jestli se mi má povést jí pomoci, musím být bdělá, sebekritická a otevřená tomu, že možná budu muset zapomenout všechno, co jsem si navykla dělat.
Když mě Jiří Čumpelík učil jógu a práci s posturou, často říkal: "Já necvičím Vojtu, ale tohle přece ty musíš znát, když s tebou Vojtu tak dlouho cvičili. Vždyť musíš vědět. jak uvažoval. Tak se toho drž a neuděláš chybu."
Myslím na to i ve chvíli, kdy sebou děvčátko s těžkou tetraparézou dystonicky škube a vztekle mi nadává, kdykoli ho položím. A nějak tuším, že budu muset změnit svou představu o tom, jaký dotek potřebuje a čeho je v poloze schopno.
Je leccos, na co bych se Vojty ráda zeptala, protože i když nejsem fyzioterapeut, je mi jeho způsob myšlení nejbližší. Ale shlíží na mě teď jen z portrétu a jsem nesmírně vděčná, že mám za sebou pana doktora Severu, protože ten si na Vojtu pamatuje. A i Vojtovu dceru, Veroniku, která mi tatínka cituje ve chvílích, kdy ztrácím půdu pod nohama. Protože zrovna v tuto chvíli se mi jeho zásady velmi hodí.
Zaprvé: "Musíš bojovat."
Pro malou S. a její maminku to znamená, že vyslechnout si, co všechno je špatně, opravdu nepotřebují. Potřebují namotivovat, dokonce až nadchnout, pro to, co je čeká.
Zadruhé: "Když se dítě nehýbe, pak proto, že nemůže, ne proto, že nechce."
Přesně toto prohlášení mi její neustálý pláč překládá jako volání o pomoc. Potvrzuje se mi, jako už mnohokrát, že to dítě, které nedokáže samo vydržet v jakékoli poloze, nedává najevo, že je pro něj to, na čem trvá Vojta, příliš moc. Ba naopak - zoufale potřebuje ten princip dodržet.
Zatřetí: "Musíme přestat být roboty a nemyslícími mašinami. Léčit lidi prožíváním sebe samých."
Toto si Vojta uvědomil po setkání s Moshé Feldenkraisem, kterým byl dojat a ohromen. Ti dva si byli velmi blízcí a v mnohé práci s těžce postiženým dítětem toto propojení zoufale chybí. Pro nás v případě malé S. to znamená: rozhodně ne jediným, ale prvním cílem bude - ulevit jí. Protože pokud se jí neuleví, mozek jí nedá šanci ani jen zatoužit někam se dostat - něco uchopit, někam se přemístit.
Začtvrté : "Klidně si to dítě lechtej pírkem po zadečku, když to bude fungovat."
V případě malé S. to znamená: je úplně jedno, že potřebuje způsob držení, který jsem musela objevit speciálně pro ni. Není důležité, kolik poloh zvládne, ale jak kvalitně. Rozhodující není, že já jsem si něco nějak vymyslela, ale způsob, jakým jim půjde stejně efektivně jako se mnou (!!!) cvičit doma.
Zapáté: "Matka má vždy pravdu."
Tady plynule navážeme na předchozí bod. Je docela dobře možné, že to, co nastavíme, za týden, dva nemusí stačit (a většinou je to velmi dobrá známka). Ale máma není služebníček a nemá roboticky plnit to, co jí doporučím. Máma musí cítit, co dělá, pochopit proč to dělá - a já ji musím naučit rozpoznat, kdy se děje něco, co by nemělo.
Zašesté: "Děti patří domů."
Najde se dost lidí, kteří je z té cesty budou odrazovat. Třeba řeknou, že dítě pětkrát denně cvičit nezvládne, možná se jí někdo bude snažit vysvětlit, že taková dřina rozkládá rodinu. Objeví se někdo, kdo má zaručeně snazší způsob. Objeví se nejnovější techniky. Ale nakonec - byl to Vojta, kdo usiloval o návrat dětí z ústavní péče domů právě proto, aby tam mohly dostat tu nejlepší možnou rehabilitaci.
Zasedmé: "Neměj strach a dělej."
Tahle máma se ničeho nebojí. "Ty budeš cvičit, až se z tebe bude kouřit," říká pevně děvčátku, když ji hned na prvním setkání upozorňuji, že nemá cenu dělat to na méně než na 100 % - ne, když za mnou chtějí jezdit takovou dálku.
Je květen 2024. Malá S. znovu na týden přijíždí.
Pláč už není její normou, pláče jen při cvičení, a ani tam už neslyším stopy traumatu.
Zjistila, že má ruce, zkouší uchopovat a dokáže mít otevřené dlaně. Víc a víc se snaží obrátit na bříško. Snáz se krmí.
Posazená dokáže na několik vteřin sama sedět, dokáže se po bříšku sama sesunout ze sedačky.
A když mi den před odjezdem domů na stole prostě usne, místo aby vztekle řičela, rezonuje mi hlavou:
"...léčit lidi prožíváním sebe samých.."