ODEVZDAT SE DOTEKU, zůstat v srdci aneb proč nemá jedinou výpovědní hodnotu pohybová odezva na terapii

Vidím to jako dnes. Je mi čtrnáct, je krásný únorový podvečer a ten týden už podruhé se mnou cvičí moje milovaná terapeutka.
Důvěřuji jí natolik, že se jí vždy naprosto odevzdám a ani nevzdechnu. Nedělala jsem to nikdy za těch šest let, co mě má v péči.
Ležím a cítím, jak moje tělo taje. Jsem dobře rozcvičená a patologie není tak výrazná, proto ani odezva není tak masivní jako se to stává jindy (a téměř vždy u miminek).
Ale spasticita, která mi v mozku dřímá a čeká a kterou zesiluje stres (tedy v podstatě jakákoli aktivní činnost, soustředěného myšlení včetně!), pomalu slábne, až na chvíli zcela zmizí.

Na otázku, jak se cítím, odpovídám "jako želé", což mírně rozruší mého tatínka a rozesměje terapeutku. Když potom slezu ze stolu, moje nohy automaticky plní záměr se pohnout. Nejsou těžké jako obtěžkané cihlou. A když Marcelu vděčně objímám, mám možnost jen prožívat spojení mezi námi, mlčet a dívat se do plamenů v otevřeném krbu bez paralelní vnitřní pohotovosti "stůj, nepadej, stojíš?".
Nechci a nepotřebuju se hýbat. Chci jen být a cítit.

Uplyne osm let. Stojím ve zkušebnách baletu Národního divadla v Praze, zlehka se držím bradel a se zavřenýma očima se snažím natolik vnitřně uvolnit a ukotvit, abych vytvořila v mozku prostor pro netypický prožitek a mohla cítit svá chodidla a prsty a pak se na ně postavit, odrazit a jít. 

V tu chvíli netuším, že mi to bude trvat dalších pět let. Ale Jiří Čumpelík, můj fyzioterapeut a učitel, už tehdy tuší a říká:
 "Aby ses dokázala pohnout a ta touha byla přirozená a ne umělá, musíš nejdřív zažít klid v poloze, uvolnit se a vzdát se strachu. Nic nekontrolovat, jen toužit po pohybu vpřed."
V kostce tím definuje Vojtův princip, podle kterého pracuje a pomáhá mi léčit mozek.
"Přišla jsem úplně tuhá a odcházím jako tekutý med," říkám zasněně a on se rozesměje. "A hlavně ses nedokázala podívat do očí, mluvila jsi a oči ti šly v sloup, nemohla ses nadechnout a celá ses klepala."

Jdu domů a pláču. Ta úleva je obrovská. Je ale něco jiného, když přijde s Vojtou, aniž bych pro to musela cokoli udělat, a když její míra závisí na mé schopnosti ponořit se do jádra patologie, která mě svírá, a vynořit se svobodná a v míru, beze strachu.

Dalších šest let je za mnou. Dnes a denně se zabývám funkční terapií spastické cerebelární parézy a učím rodiče hýčkat si instinkt a zjemnit vnímání i dotek. Už dávno jsem pochopila, že není podstatné, kolikrát dítě předvede požadovaný pohyb. 

Proč? Může ho předvést a bude to v tenzi a nad jeho plné vědomí. Když mi ale dítě během terapie taje pod rukama (nebo naopak zpevňuje), když se mění jeho dech i zrak, pak mám první signál, že mozek vzal moje stimuly na vědomí.
Ale ten další a rozhodující signál je celková rezonance a stupeň harmonie, tedy- 

dítě vnímá, že zevnitř přichází změna, a přestože pláče, vidíme, že přemýšlí
- možná nepláče, možná je už starší, ale na jeho očích je patrné, že se stáhlo do sebe, zpracovává a akceptuje nás, ale na rozdíl od běžného stavu nekontroluje svět kolem sebe
 - je vnitřně zakotveno (pozor! oči v sloup nejsou výrazem apatie, ale zoufalé snahy udržet se zpříma, která, bohužel, přichází vniveč)
- některé děti mohou začít slintat (protože se spojí se svým tělem a jsou na něj zvědavé a protože je to reflex)

To vše jsou důkazy o funkční opoře (nebo o tom, že jsem na cestě k ní). Důkazy, že jsem zrušila patologické držení a otevřela dveře systémové změně (která se později může a nemusí projevit masivními reakcemi).

Vzpomínám si živě na terapii své dcery. Trápila ji ošklivá asymetrie a nebylo to právě jednoduché.
Když byly reakce při terapii masivní a ona řvala jako tur, zpravidla mi celá po cvičení nádherně klidná a vláčná ležela v náručí, bez problémů se nakojila a okamžitě usnula (ne proto, že by ji cvičení vždy unavovalo, ale protože jí porucha nedovolovala dlouho spát). Funkční změna přišla až za několik dní.
Změny ve spontánní motorice byly bezprostředně po terapii vidět především tehdy, když se podařilo s ní během cvičení komunikovat, nedat jí příležitost se rozzuřit a "přesvědčit ji" o tom, že má smysl (je to jednodušší) hýbat se jinak, než je zvyklá. 

Nezapomenu na slova naší báječné terapeutky z Říma (Italové jsou tak nějak víc v srdci a méně v hlavě):
"... to snad není možné, ono jí není ani půl roku a ona si všimla, kam ji to cvičení vede, a protože je rozzuřená, tak si stejně leze po svém, než to vzdá a uvolní se".

Před lety mě nějaký čas cvičil Vojtův nejmladší syn. Proběhl mezi námi nádherný dialog :

Já: "Vašku, po tom posledním cvičení jsem se cítila jako říční pěna."
Václav: "Tak pozor, aby sis nerozbila hubu. Jednou jsem cvičil pacientku moc dlouho, zapomněl se zeptat, jak to cítí, a ona pak málem nedošla ke dveřím, jak ji to znejistilo."

Řekl tím vše podstatné.
Jak dopad poruchy, tak efekt terapie má své roviny.
Že jsem cvičením nepřekročila únosnou mez, nepoznám anatomickým okem, ale dotekem, spojením s dotyčným.

I bezpečí, zakotvení a klid jsou reakce. Ba co víc, bez nich skutečně funkční pohyb nikdy nenastane.

Kdy se Vám naposledy rozteklo dítě v dlaních jako med?