Proč děti při vojtovce pláčou

Děti při vojtovce pláčou.
Není na tom nic špatného, když pochopíme, PROČ pláčou.

Odpověď na tuto otázku mám možnost zkoumat už skoro dvacet let na vlastní kůži a poslední dva roky mi v tom hledání pomáhá jeden z našich špičkových fyzioterapeutů,
PhDr. Jiří Čumpelík, PhD. a výstup naší práce dnes přináším.

Abychom pochopili, o co se Vojta snaží, popišme si nejprve způsob myšlení dítěte VS způsob myšlení dospělého.

Novorozeně, batole, dítě - myslí konkrétně - to v tomto případě znamená, že je vábeno nějakým cílem.
Jak postupně zraje jeho mozek a vyvíjí se jeho pohybové schopnosti, děje se tak výsledkem nutkavé TOUHY PO POZNÁNÍ. 

Dítě získává nové a nové zkušenosti, které uplatňuje v rozvoji své motoriky.

Dospělý člověk konkrétní myšlení nemá - ztratil jej, a nahrazuje ho abstraktním - tedy úmyslným využíváním své motoriky s co nejmenší námahou, protože prostředí kolem sebe dobře zná. Už ho neláká.

Ilustračním příkladem ať je nám drnčící budík. Po tom se my, dospělí, natáhneme a vypneme jej, aniž bychom využili nějaký globální motorický model - otočili se, došli k němu.
To přesně totiž udělá dítě - otočí se a k budíku doleze, protože touží poznat své okolí - uvažuje konkrétně.

Jak konkrétního myšlení dítěte využívá Vojta?
Vojta používá k vyvolání změn v centrálním nervovém systému stimulaci - pomocí spoušťových zón aktivuje vrozené hybné vzorce, "které dítě v tu chvíli nemá," říká Vojta, "ale já jsem tam něco pustil - zapojil něco, co tam leží ladem." - vzorce, které jsou každému z nás geneticky dány, ale v případě hybné poruchy není možné jejich automatické spuštění a musí dojít ke stimulaci zvenčí.

Onu stimulaci zdravé dítě nepotřebuje - jeho spouštěčem je jen nutkavá touha poznávat nové.
Zdravě se vyvíjející dítě nikdy nebude sahat po objektu, který není v dosahu, a rovnou si za ním doleze.Jeho zkušenost vztahu "tělo-pohyb-prostor" mu umožňuje využívat v danou chvíli právě ty pohybové vzorce, ať už je to natažení ručičky pro hračku, otočení hlavičky za maminkou.., které potřebuje ke spokojenosti.

Dítě, které se zdravě nevyvíjí, tuto zkušenost nezíská. Jeho pohyb nebude fungovat jako prostředek komunikace s okolím přirozenou a plnohodnotnou cestou. Jeho zkušenost je taková, že natáhnout ručičku po mamince nemůže, uchopit do ní hračku také ne, opřít se o nožičku rovněž. Jeho touha po poznání není naplněna a ono je od samého začátku frustrované.

Vojta tento moment popisuje jednoznačně: "Žádné dítě není líné. Jestliže se nehýbe za něčím lákavým, nedělá to proto, že nemůže, ne proto, že nechce."

Tam, kde touha po poznání nefunguje jako dostatečný stimul funkční motoriky, nastupuje Vojta.
Probouzí v mozku vrozené hybné vzorce a předkládá dítěti novou zkušenost: "Vidíš, můžeš ručičku otevřít, o kolínko se opřít, hlavičku otočit."

V tu chvíli konfrontuje to, čemu Vojta říká "IDEÁLNÍ MOTORIKA", se zkreslenou představou, kterou má o motorice dítě (představu zde míníme v přeneseném slova smyslu). Čím více je dítě mentálně zdatnější, čím větší je jeho touha poznávat, čím závažnější je jeho porucha - a čím je starší a čím později vstupuje do terapie, tím těžší bude terapeutický proces a tím stupňovaný jeho pláč. Tím více je totiž fixován chybný motorický model a tím náročnější bude ona konfrontace.

!!!!! Nepláče jen a především proto, že by terapie byla fyzicky neúnosná. Jeho pláč je výrazem nejistoty, kterou prožívá, protože základ, na kterém staví své zkušenosti, prožitky, emoce - tedy komunikační prostředek pohyb - se zásadně mění.

Proto se v začátku terapie začíná miminko nejprve smát, dobře jíst, spát, motoricky lepšit - získává jistotu ve svém těle a jeho tělo je mu prostředkem naplňování tužby po poznání světa kolem.
To je důvod, proč v momentě, kdy (zhruba kolem 12 roku) konkrétní myšlení plně a ve všech úrovních nahrazuje ono abstraktní a dospělé, Vojta nedosáhne stejného výsledku, jako u kojence. 

Motorika ale není formována definitivně a z hybné poruchy bude cesta ven do posledního dechu ... !!!!
o tom ale zase příště. 

Jiří, DÍKY!