PROČ JE TAK TĚŽKÉ PŘEVZÍT DO SPONTÁNNÍ MOTORIKY TO, CO VYVOLÁVÁ VOJTA aneb motivovat, motivovat a nepolevit ...
Telefonát. Ten scénář už jsem slyšela milionkrát.
Dítě s DMO. Samo se neposadí, ale sedí. Samo se nezvedne na kolínka, ale vydrží tam.
Rok Vojty bez viditelného výsledku a potom se začalo po jiné terapii (typicky např. hipoterapii) otáčet ...Proč se to děje?
Vypovídá to o tom, která terapie funguje?
Ano, ale abychom tyto otázky dokázali zodpovědět správně, musíme změnit úhel pohledu.
Odpověď zní - děje se to proto, že dítě dostalo prostor, kde může uplatnit svou touhu poznávat svět kolem - a ten prostor mu dá hipoterapie nebo třeba i terapie, kde se může vztahovat k vyšší životní úrovni (kondiční terapie, která ho "učí", jak lézt, jak chodit, jak sedět).
A ano, vypovídá to o tom, která terapie funguje - VOJTA a v návaznosti na ni pak všechny další !!!!
Toto je velmi tenký led a moment mnoha konfliktů mezi zástupci různých metod, ale odstupme teď od toho a pojďme se podívat zpět v čase.
Profesor Vojta s nadsázkou říkal, že když se v horách na podzim narodí dítě a bude celé měsíce v peřince, aby nezmrzlo, a teprve v létě ho z ní vybalíme, samo odleze. Poukazoval tím na zákon psychomotoriky - na to, že jedinou hybnou silou, kterou dítě potřebuje k pohybu vpřed, je jeho MOTIVACE. Jeho "přirozená touha poznávat" - a že mozek má svou vlastní vnitřní časomíru - zpřístupní odpovídající hybný model ve chvíli, kdy je ten potřeba k naplnění jeho tužeb. A ty vzrůstají nám všem v čase zhruba stejně. Proto mohu s jistotou říct, o kolik je dítě ve svém psychomotorickém vývoji pozadu.Řekl tím ale také, že tam, kde motivace jako hybná síla nestačí, je problém - vynašel pro nás cestu, jak na ten problém reagovat a jak poruchu léčit.
Nikde však neříkal, že by bylo potřeba dítě učit, JAK se má pohnout. Že by bylo třeba mu to vysvětlit. Spoléhal na sílu jeho motivace, na jeho zdravou mysl.
V dobách, kdy profesor Vojta začínal a terapii vyvíjel, jsme žili jinak. My všichni - maminka nemohla po terapii zasednout k internetu a získávat informace o jiných dětech a metodách. A především, a to je naprosto zásadní - rodiny fungovaly jinak. Nebylo tolik prostoru přizpůsobit se postiženému dítěti a denní život pro něj musel být daleko větší výzva. Jenže to je možná právě to. Muselo se naučit (pokud mělo tu kapacitu) překonávat svůj strach a fungovat bez úžasných kompenzačních pomůcek. Neexistovala síť asistenčních služeb a bralo se všude s sebou ...
Je zajisté pravda, že pokrok v tomto směru dětem mnohé usnadňuje. Na druhou stranu může dítě s hybnou poruchou dnes přicházet o cennou zkušenost - utkat se s vlastním strachem a zvítězit nad ním. A přesně v tu chvíli se ukáže, v čem všem je Vojta tak potřebnou terapií.
Je docela dobře možné, že zpětná vazba na Vojtu byla před lety daleko masivnější : můžeme mu lépe obout boty ... drží hlavu v autosedačce ... dokáže sám sedět na obyčejné židli ...
Na svých seminářích a v práci opakuji dnes a denně - hledejme efekt Vojty v první řadě v těch chvílích, kdy dítě čelí samo sobě. Kdy po něčem touží a nemá za zády maminku, aby mu dopomohla. Kdy se lekne, nikdo ho nedrží a ono to přece ustojí. Pokud se ptám, jaký má Vojta smysl, když ho nevidím, odpověď vždy najdu v těchto místech
- v emoční stabilitě dítěte (schopnosti opustit stres, adaptovat se na změnu)
- ve fyzické síle (která se nedá vytrénovat, tu dítě musí budovat a dokáže to teprve tehdy, až bude mít volné potřebné hybné modely, které může opakovat a tím si budovat kondici)
- ve "skokovém" vývoji!Ano, dítě možná rok nic nedělá a po hipoterapii se začne přetáčet. Ale pokud rok cvičím jen Vojtu a nemám čas živit mysl dítěte pozitivními podněty a pak se mi to možná neúmyslně povede skrze hipoterapii, není divu. Jen ve světě, který mu nabízí dokonalou motivaci úměrně jeho věku, bude dítě neochvějně pokoušet své možnosti, bude toužit po pohybu vpřed.
Dítě potřebuje zažít rozumnou míru frustrace a silnou zpětnou vazbu světa, v němž žije - "je tu veselo, čekáme na tebe". Toto se mnohem snáze dělá, když jsme méně v hlavě, více v srdci. Když dítěti místo protiskluzové podložky dopřejeme vysokou trávu. Když má dítě sourozence, k němuž se vztahuje a chce ho napodobit.
Když Vojtu cvičit přestanu, protože nic nevidím, přestanu do chaosu, ve kterém mozek pod poruchou tělo ovládá, vnášet řád. Přestanu umlčovat patologii. Žádná jiná terapie tak důsledně netrvá na zrušení patologie, jako to dělá Vojta. Když ale přestanu umlčovat patologii, pak se dítě ve své motorice posune jen tam, kam je toho s absolutní motivací schopno.
Memento pro terapeuty - vysvětlujme, vysvětlujme, vysvětlujme.
Memento pro rodiče - nezapomínejte na pozitivní podněty.
Memento pro nás všechny - interpretujme Vojtu ze všech stran.
Jsem přesvědčena, že kdyby profesor Vojta byl mezi námi, pružně by reagoval a o nutnosti pozitivně dítě motivovat by hovořil daleko více.
Prosím, neskládejme zbraně příliš brzy.