Proč jsem se rozhodla cvičit s dcerou Vojtu ...

"Néééé! Úúúúúú, ghhhhh!" špulí naše skoro dvouměsíční dcerka pusinku do pekáčku a notně se vzteká.
Je teplé dubnové odpoledne, a i my jsme se, tak jako tisíce rodin před námi, ocitli v ordinaci fyzioterapie.

Zoe cvičí Vojtovu metodu. Schody k místu, kam docházíme, jsou vážně masakr a potom, co je vyšplhám s jazykem na límci, zavěšená do muže, s víc než pětikilovým dítětem v nosítku, jsem tak vyždímaná, že nevědět, co nás v ordinaci čeká, docela dobře bych se napoprvé složila.

Ale zatím stojím na nohou. Díky Vojtově metodě. Upřít záruku zdravého vývoje vlastnímu dítěti by pro mě tedy znamenalo selhání.

Je mi 24. Mám dětskou mozkovou obrnu, v mozku roky vlivu Vojtovy terapie, skvělý, smysluplný a samostatný život, muže a skvělou, zdravou a vnímavou dcerku.
Když se potvrdilo, že je neurologicky v pořádku, obrovsky se mi ulevilo. Proto, že je zdravá - nikoli proto, že nemusíme cvičit vojtovku.

Zoe je asymetrická. Narodila se císařským řezem, je velká a bystrá. Její nález není nijak závažný, doporučení cvičit vojtovku bylo v našem případě málem doprovázeno doporučením "hoďte si korunou"
- mnoho let to slýchám z mnoha stran. Že se vojtovka předepisuje šmahem všem, že se děti trápí zbytečně ... reálný problém v důsledku možného nadužívání ale vidím spíš v nedostatku času pro ty opravdu těžké případy.

Terapie ještě nikdy nikomu neuškodila. Dost dobře by naše dcera asymetrii vybalancovala, samozřejmě by se pohybovala.

"No co," frflám vyčerpaně, protože ty schody k ordinaci jsou po těhotenství a císaři lahůdka i bez diparézy, "kdybych se ukázala jako pro terapii nepoužitelná, moje dítě pravděpodobně bude normálně žít i tak."
Za půl hodiny už bych si za tuhle cynickou myšlenku nejraději jednu vlepila.

Ano, moje dítě při vojtovce křičí.
Kdyby se zvuk měnil v hmotu, ve vteřině vystaví vesnice srovnané kdysi se zemí. Tu fistuli po mně podědila beze zbytku.

Přejde jedna vlna, druhá, třetí, čtvrtá. Fyzioterapeutka ukončuje cvičení, dcerku pouští, a ta se zhluboka nadechuje, naposledy se zajíkne - a vzápětí se zhroutí v absolutní blaženosti. Když ji oblékám, málem mi vypadne z rukou - jsem zvyklá na její domněle pevnější držení, jenže teď je naprosto želatinová.

Když ji pak v ústraní kojím a ona okamžitě usíná, dochází mi, že vůbec nebyla pevná. Byla především pořádně napjatá, protože vybalancovat těch víc než pět kilo v asymetrickém držení nebylo pro to malé tělíčko jen tak.Dost možná, že záchvaty zajíkavého pláče ji v nestřeženou chvíli popadaly právě proto, že jí v napjatém těle nebylo dobře.

I když by se to napětí dalo vzít za téměř "kosmetickou vadu" - neurologicky je přece v pořádku,
rozhodla jsem se vojtit a zajistit Zojce, že ji v budoucnu nebude už nic ve vývoji brzdit - nebude "nemehlo". Dost možná bude dobře běhat, nezařadí se do fronty dětí s vadným držením těla, nezapadne do puberty ubolené skoliozou, v dospělosti nebude trpět migrénami od páteře plné zlozvyků, v šedesáti neskončí s umělým kloubem.

Za tuhle naději mi ve společnosti, kde nějakou bolestí trpí téměř každý, ta hodina pláče denně stojí.
Z nejedné strany jsem už zaslechla, že vojtovka rozvrací klid v rodině, leckdy zbytečně stresuje novopečené rodiče a taky dítěti škodí.

Souhlasím, že škodit může. Ve chvíli, kdy pro terapii nejsou rozhodnuti oba rodiče a pevně jí nedůvěřují.

Do naší rodiny se ale po několika týdnech opět klid navrací, protože Zoe po terapii lépe usíná, nepoplakává, nedráždí se. Plyne na vlnách svého vývoje spokojeněji.
A když je toto splněno, pak pro mne neexistují další otazníky.

Přeji všem šťastnou volbu !!!