Proč jsem se rozhodla cvičit s dcerou Vojtu .../2

V posledních týdnech jsem se setkala s několika maminkami, které prostě rozhodly, že Vojtu se svým miminkem cvičit nebudou. Necítí se na to, a když to není vážná vada ... tak co?

Učím se to respektovat a někde v hloubi to chápu.
Celý víkend mám v mysli tenhle obrázek.
Naší dceři bylo právě 16 měsíců. Od 14. měsíce chodí.
Mně je 25 a chodím svérázně, mám dětskou mozkovou obrnu.
Vojtila jsem Zoe od konce šestinedělí do ukončeného osmého měsíce.
Dnes jí pomalu přestávám stačit a tam, kde leckde ještě stačí maminčina náruč, ona musí dospět trošku rychleji. Zpomalit, učit se čekat, pomáhat a respektovat.

Jde jí to skvěle. Vděčně číhám z povzdálí a jsem šťastná, že jsme to daly. Vojta je pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče.

Je to dřina, která neodpustí vůbec nic, ale když zatnete zuby, dá beze zbytku vše, co může.
Moje "adoptivní" máma zatnula zuby od mých šesti do třinácti let a můj táta od patnácti do osmnácti. Snad, určitě i proto můžu sledovat a provázet tuhle střelu, raketu a lásku.
Má to význam. Nedejte se a dáte to!