Vojta (a handling) miminek s těžkou CKP (a epilepsií)
... dnes mi přišla na terapii holčička menší než půlroční .. těžká forma epilepsie ... opožděný psychomotorický vývoj ... na terapii Vojtovou reflexní lokomocí reaguje ZÁCHVATEM (ne během cvičení kvůli pláči, ale po cvičení ... a co uděláme?
Dáme jí diazepam ... budeme hledat kompenzaci a až se podaří epilepsii zkrotit, zkusíme toho Vojtu znovu a mezitím - budeme zkoušet jiné metody, protože VOJTA TO SPUSTIL .. jenže když zkoušíme jiné metody, už to je něco úplně jiného ...
... prosím ...
1. Ano. Vojta může spustit epileptický záchvat. Když ne nepřímo, protože dítě jde do záchvatu vždy, když zuří, a že u vojtovky se prostě vztekat bude, tak proto, že EPILEPSIE je problém MOZKU. A Vojta je do MOZKU NEJRYCHLEJŠÍ CESTA. Je to tak a nedá se s tím nic dělat ... nebo dá?
2. Když se rozhodnu takové dítě léčit symptomaticky a nehledat, jak by to, co Vojta říká, šlo udělat jinak, zavírám mu cestu. Vojta zasahuje do nevyššího řídícího systému motoriky a funkčnější dialog s mozkem NEMÁME k dispozici.
3. Samozřejmě, že cokoli s dítětem dělám a má to funkční základ, nějakou stopu na něm zanechá. V kondici, v přemýšlení o tom, jak své tělo použít. Vojta nám ale říká jedno - ideální motoriku spustím jedině tehdy, když vytvořím ideální podmínky pro její realizaci - funkční oporu a silnou motivaci. NIC VÍC! Funkční opora a na ní v reakci na motivaci hnout se vpřed navazující ideální motorika je JEN JEDNA !!! Nedá se nahradit, nedá se nasimulovat, nedá se vysvětlit (kdyby dítě vědělo, jak se má narovnat, tak už to dávno udělá, takže mu to, prosím, přestaňte říkat, pokud ho nejste schopni stoprocentně instruovat, JAK se má správně OPŘÍT)
Jak s tím souvisí handling miminek?
Absolutně!
4. Vojtova metoda nám ukládá vyvolat proces vzpřímení reflexní cestou - tedy tou, která NEMŮŽE PODLÉHAT VĚDOMÉMU ŘÍZENÍ! Protože miminko nepromýšlí způsob, jak se pohnout, bude na něj Vojta fungovat více než později (jakmile nad tím přemýšlet začne).
5. Kromě toho, že stanovuje, jakým způsobem se odpovídající odpovědi dosáhne (prostřednictvím spoušťových zón), nám ale také říká, že V OPOŘE SE DÍTĚ CÍTÍ BEZPEČNĚ A Z TOHOTO BODU BEZPEČÍ JEDINĚ MŮŽE PLNĚ KOMUNIKOVAT. Popisuje vztah mezi myslí a tělem, popisuje moment důvěry ve své tělo, skrz který dítě má motivaci komunikovat se světem. Popisuje PRINCIP, KTERÝ MU NEPATŘÍ. Princip, který je poplatný pro KAŽDÝ MOZEK A KAŽDOU MYSL.
6. Proto je NEZBYTNĚ nutné UČIT RODIČE, CO VIDÍ. Holčička, s níž jsem dnes pracovala, měla na první pohled asymetrii, nedokázala držet hlavu ve střední čáře, nedokázala reagovat a ruce měla v pěsti. BYLO POTŘEBA, ABY RODIČE POCHOPILI VZTAH MEZI DRŽENÍM HLAVY, POHLEDEM A ZBYTKEM TĚLA.
7. Teprve když rodič VÍ, CO VIDÍ, CHÁPE, KDE JE PRVNÍ ČLÁNEK ŘETĚZCE PROBLÉMŮ. Během hodiny jsme handlingem hlavy a krku dosáhly reakcí, které holčičce umožnily rozevřít dlaně a zvednout nožky k bříšku - vzpřímit se, přenést těžiště tam, kde má být. Začala jinak dýchat, v poloze se uklidnila, přestala těkat pohledem a stáčela zrak v tom směru, kam se chtěla otočit.
8. Je neoddiskutovatelné, že těžkou centrální poruchu nic jiného než Vojta nemůže ovlivnit tak hluboko. Jedině Vojta dokáže prostřednictvím reflexní práce vést dialog s patologií a nahrazovat ji postupně ideálnějším modelem. Vojta ale také nikde neříká, že se tak vždy musí dít skrze zónu, nebo že tam, kde dítě na intenzivní stimulaci reaguje afektem a záchvatem, není, co mu nabídnout.
S holčičkou jsem komunikovala. Tak, aby věděla, kde jsem, aby cítila mé tělo těsně vedle svého. Aby mi do mé náruče mohla odevzdat svůj stres z polohy (protože i když ležíte, musíte se opřít a to je spousta práce). Tak, aby její mysl zůstala zatím nedotčená reflexním vedením, nad kterým nemá kontrolu, ale aby mohla svět objevit z polohy, která odpovídá tomu, co Vojta diktuje, a neměla důvod plakat a jít proti mně. Je jedno, jestli plochou, na které dítě leží, do které opírá loket, je moje dlaň, nebo cvičební stůl. Podstatná je emoční vazba, síla doteku. Jakmile dítě věří, pak mi dovolí.
9. Vojtu nikdy ničím nenahradím, protože žádná jiná technika tak netrvá na náležitostech ideální výchozí polohy (na zádech, boku, břiše). PROČ? Protože Vojta není metoda. Je to PRINCIP.
Hloubku terapie také ničím jiným nenahradím. Když ale reakce docílím jen za cenu záchvatu, pak přece dítě nepošlu domů!
Ze srdce Vás prosím, učme rodiče vidět a prožívat pohyb s dítětem. Učme je handling, učme je zvyknout si OŠETŘOVAT POLOHU tak, jako se vědomě starají co nejkomfortněji sami o sebe. Především u malých a ležících dětí má tento vstup doteku a polohy obrovskou sílu i bez zóny a reflexní odpovědi, protože dítě, které je na samém začátku psychomotorického vývoje, ještě nemá žádnou fixní představu o tom, jak jeho tělo funguje a zda mu může věřit. Když nepodceníme sílu doteku, sílu stabilní polohy, kterou nám Vojta říká jasně i bez stimulace, máme možnost dát dítěti prostor, aby se i v těle s těžkou funkční poruchou cítilo BEZPEČNĚ. A to je něco, co bude hrát v pozdější terapii, nebo i v jeho reakci na okolí, na kterém bude závislé, obrovskou roli.
Kdo nezažil, nepochopí, JAK OBROVSKOU.
10. Vám, kteří jste zvyklí pracovat direktivně, to možná hned nepůjde a v krátkém čase Vám nedojde, jak podstatná změna se může dít. Ale nikdo tu jemnou práci, tak křehce a úzce spjatou s myslí dítěte, nezvládne líp než máma. Dnes to byla ona a ne já, kdo si první všiml, že se holčička při pevném, ale nedirektivním držení hlavy najednou napřímila a otevřela ruce.
Máma je nejvíc. Přemýšlejme nad tím, jak pracujeme. Slibuju, že Vojta je prostorem, kde tohle může mít tu největší sílu!
Já ze srdce díky Jiřímu Čumpelíkovi, který mne toto naučil ... kdo nezažil na sobě, nepochopí ... slezte ze stolu a běžte si to zkusit ...