Všem rodičům dětí (nejen) s DMO - než se budete rozmýšlet, jestli má Vojta ještě smysl
Dnešní článek do mozaiky všem rodinám ve Vojtově terapii, které pečují o děti s obrnou ...
...
KDYBY SE OBRNA MĚLA MANIFESTOVAT JAKO EMOCE, BUDE TO STRACH.
Strach, který člověku se zdravým mozkem vůbec nic neříká.
Strach z doteku. Strach z polohy. Strach ze změny polohy. Strach z polohy, která včera nebyla problém. Strach z polohy, která nebyla problém před hodinou.
Zní Vám to jako scifi? Tak si v tom uděláme jasno.
Vojtova terapie není soubor cviků, které se dělají stále stejně. Je to práce s polohou - práce na tom, aby dítě, které neumí polohu samo zaujmout, dokázalo funkčně ležet - správně se opřít - a z té funkční opory naplnit svou touhu poznávat svět kolem a pohnout se - otočit, plazit, lézt .. chodit.
Cvičit dítě Vojtou není jako stát u vypínače, zuřivě ho mačkat a čekat, až se světla rozzáří v plném rozsahu. Je to jako křesat jiskru, až dokud se nám to nepodaří na správné půdě a nevyšlehne plamínek. Plamínek opatrovat, až roste a rozdmýchám ho v silný, svobodný a nezávislý plamen.
V terapii dítěte s obrnou nikdy nemám záruku toho, že co se mi povedlo zacvičit, dítě hned udělá. Ani že to zítra půjde stejně. Svou roli v tom hrají naprosto pochopitelné, přirozené okolnosti jako nálada dítěte, moje nastavení, ale ze všechno nejzásadnější fakt, že aby se nám podařilo "přehodit výhybku" a přiblížit psychomotorický vývoj dítěte ideální formě, musí se nejdříve vzdát té patologické.
Pro dítě s obrnou to znamená jedno jediné - ponořit se do svého strachu a vyjít z něj jako vítěz. A to vůbec není snadné ani s mámou a tátou za zády.
Mám v péči desetiměsíční dítě s těžkou kvadruparézou. Posledních šest týdnů je v mé péči - za tu dobu se podařilo ukotvit otáčení na obě strany, oboustranně pivotuje, uvolnilo ručičky z pěsti, opírá se o lokty, pokouší se plazit a dokáže se vzepřít na všechny čtyři. Objevuje se souhra ruka - noha a oko-ruka, Za tím vším je ale obrovská práce - m.j. aplikace botulotoxinu, který posunul možnosti v terapii úplně jinam. A především pilná a svědomitá dřina maminky a nasazení celé rodiny.
Nenávidí, když mu kdokoli sáhne na ruce a chce s nimi hýbat.
A protože je velmi chytré, po nějakém čase vždy polohu, ve které pracujeme, přijme a akceptuje (vzteklý řev, protože se mu nechce, nepočítám).
Nejedna maminka se mi svěřila s tím, že Vojtu (nebo jakoukoli direktivní terapii) cvičit nedokázala, protože měla dojem, že její dítě má v polohách strach a že pro něj proto terapie není vhodná.
Dnes se u tohoto momentu pozastavím a budu velmi tvrdá.
Bohužel, tak to je - systémovou chybou dětské mozkové obrny je, že tělo nemá funkční oporu. Tam, kde není funkční opora, vzniká svalové napětí, protože se mozek snaží najít náhradní řešení.
A teprve když trvám na tom, že náhradní řešení nebude patologické, ale lepší a pokud možno ideální cvičím Vojtu), spazmus povolí. Proto miminka (a nejen ta s DMO) na správnou terapii reagují bezprostředně tím, že se uvolní, začnou lépe sát, spát, dají se chovat, vydrží v jedné poloze, dokážou si hrát sama.
Dítě, které mámě nevydrží v náručí, dítě, které nedokáže poznávat svět komfortně jinak než z cizí náruče, dítě, které nenávidí dotek na tělo, i kdyby člověku sebevíc věřilo, nám tím vším říká jedno jediné : NENÍ MI V TĚLE BEZPEČNO.
A jedinou cestou, jak dítě z této nebezpečné zóny převést do té komfortní, je CVIČIT VOJTU. Cvičit Vojtu s citem, s napojením na dítě a vytrvat tak dlouho, než počáteční stres dítěte nahradí uvolnění v poloze, přijetí toho, co se v terapii děje a postupně také harmonická reakce na jakýkoli fyzický stimul, kterého se mu dostává.
A tím fyzickým stimulem myslím (především u dětí s těžkou obrnou) - naprosto vše.
Smyslové podněty.
Pohyb jiného člověka v blízkosti. Znám děti, které se leknou a rozpláčou už jen proto, že někdo vejde do místnosti a ony na něj nevidí a jsou napospas tomu, že leží. Také jsem mezi ně kdysi patřila!
Je na zodpovědnosti každého terapeuta, aby se učil projevy těžce postiženého dítěte číst - aby věděl, jestli pláče obavou z polohy, protože je to prostě v tuto chvíli dáno, nebo jestli pláče obavou z polohy proto, že je zvolená poloha a manipulace více labilní, než je dobré.
Neznamená to, že když mi dítě přestalo vzdorovat a ideálně reaguje v poloze na boku, že to tak bude i zítra, nebo že to tak bude, až změním držení - přidám zónu, upustím od ní, budu fixovat nožky nebo jen hlavu ... každá zkušenost v poloze je pro dítě nová a s každou se musí vnitřně smířit. Teprve když se smíří s polohou v plném rozsahu, přijme plně své tělo a může se z něj plně projevit.
Proto je obrovská chyba volit stále stejnou výchozí polohu i stimulaci. Ideální odpověď v ní totiž neznamená, že mám vyhráno. Znamená to jen, že jsem v pomyslné pyramidě všech souher a psychických i fyzických prožitků, které v ní dítě může zažívat, vystoupila na první, možná druhý schod.
Ale do cíle jich bude mnohem víc.
Vojta je práce s polohou.
Práce s polohou je bezpodmínečně nutná, aby se dítě mohlo vyvázat z patologie a z pocitu, že nemá cenu se snažit o pohyb v těle, které selhává.
Dítě s obrnou má strach a bude ho dávat najevo.
Terapie je test, jak daleko jsme na té cestě došli.
Teprve to dítě, které jak polohu, tak stimulaci v jakékoli míře akceptuje a reaguje,
teprve to dítě, které je v míru s tím, když má ze svého těla reagovat na svět kolem, ať už jakkoli - teprve to dítě má vyhráno.
A teprve u takového dítěte mám právo rozhodnout o tom, jestli Vojtu ještě potřebuje, nebo ne.
Pokud se rozhodnu Vojtu s dítětem s DMO necvičit, nedoporučit, nezvolit - proto, že mi dítě dává najevo svůj strach, odvracím se od něj.
Je to v podstatě totéž, jako kdybych řekla, že odmítám vnímat, jak těžká porucha obrna je, že nesoucítím se strachem dítěte (a že si to má vyřešit nějak jinak) a že JÁ JSEM SE ROZHODLA VOJTU CVIČIT JEN Z OD A do F.
Ale Vojta je abeceda psychomotoriky a je nezbytně nutné přehláskovat ji dítěti CELOU.
Od A až do Ž.
Teprve potom bude opravdu jasné, co vše si z terapie vzalo a jestli to mělo smysl.
Vím, není to lehké a bude to dlouhé - ale život sám je takový a já věřím, že to stojí za to.