Z deníku matky ve Vojtově terapii

aneb
"Něco jsme zacvičili. Ale jestli je to Vojtova metoda, to nemám sebemenší tušení."
Těmito slovy glosoval mou vlastní terapii otec, který se mnou cvičil od pozoruhodných dvanácti do úctyhodných osmnácti let.
Glosoval tak nikoli proto, aby mne naštval nebo mi vzal naději, že děláme dobře,
nýbrž proto, aby si ulevil a abych já dala za šest, dvanáct let těmto pocitům ve své duši zelenou.
Ocitnout se ve Vojtově terapii není snadné.
Cvičit s vlastním dítětem je nesmírně náročné.
Cvičit s postiženým dítětem je celoživotní běh. Takový gulášek rodičovství s chilli papričkou navíc.
A cvičit dítě, které je neurologicky zdravé a má kosmetickou vadu v podobě asymetrie, nebo predilekce .. cvičit dítě, kterému to obdivuhodně myslí - tak tady byly sudičky zrovna nametené pod obraz, ale bylo jim veselo. Věděly, že to půjde.
Když jsem začínala cvičit Vojtu s naší sedmitýdenní dcerkou, neobešlo se to bez jejích veleprotestů, tatínkových nervů na pochodu a tréninku mé odolnosti.
Cvičení ale přinášelo své ovoce velmi rychle - Zoja začala dobře usínat, déle spát, přestala se dusit při kojení, mohla konečně otáčet hlavou.
Všechna ta blesková zlepšení odemkla nejen její fyzický, ale také mentální potenciál a ona na prahu třetího měsíce přišla na to, jak cvičení vzdorovat. Vzdorovala tak usilovně, že jednoho sobotního rána vytáhla z postele ke zdi pro smeták i našeho souseda, který po celý půlrok našeho pobytu zde setrvával v neprostupném oparu milosrdné marihuany.
Dostávala jsem se tak čtyřikrát denně do pozice, v níž na mne od naší milované holčičky proudily nepopsatelně hutné salvy vzteku. Byla jsem na leccos zvyklá, za ta léta jsem viděla v terapii mnoho schopných a vnímavých dětí, které funkčně komunikovaly a svůj nesouhlas dávaly jasně najevo.
Jenže všechny ty děti měly obrnu. Jejich nesouhlas s terapií pocházel především z nejistoty, kterou pociťovaly v nově nabyté poloze.
Moje dcera je zdravá. Má jen asymetrii, lehkou centrální koordinační poruchu. A dost silné kompenzační mechanismy, které by jí dovolily vyvíjet se poměrně spokojeně i bez terapie. Je zdravá, má svůj mozek téměř plně k dispozici a její představa o tom, co chce a kam chce, není zasažena tak jako představa dítěte s těžkou hybnou poruchou.
Proto je její odpor mnohonásobně důraznější.Spolu s jejím temperamentem vytváří pikantní koktejl emocí, které mi od třetího měsíce, onoho pomyslného zlatého milníku psychomotorického vývoje, chrstá na hlavu.
Třetí měsíc byl pro celou naši rodinu jedním slovem očistec. Zoe zuřila a vzpírala se, já ždímala svoje schopnosti i vědomosti a celou duši denně obracela naruby. Jeden týden se tak uzavřela veškerému snažení (bodejť, vždyť já jsem byla tak napjatá), že večer usnula jako docela rovné a volné dítě a když se ráno probudila, vypadala jako slušný kandidát na parézu brachiálního plexu. To, jak ve dvou měsících velmi dobře pásla koníky, kompletně zapomněla.
Květen uzavřela horečkami. Viroza potkala i mě a muže a maximum, na které jsem se zmohla, bylo cvičit ji po ústupu horečky 1-2x denně tak, abych ulevila dýchacím cestám a ona mohla spát.
A najednou, po horečnaté pauze a brutálním měsíci, se karta obrátila.
Je 10. června 2019. Za 2 dny budou naší dceři 4 měsíce.
2 a půl měsíce je v terapii Vojtovou metodou. Otáčí se ze zad na bříško, dohání svůj vývoj, pase koníky a sahá přitom po hračce. Zkouší se otočit z bříška na záda, a protože jí to ještě nejde, zkouší to jinak.
"Véva. Eve, IVI! GÉBA, DÝÝÝÝ!" volá mě každou druhou minutu.
Tímto slovníkem postupně nahrazuje univerzální miminčí řev, a zkouší to s obdivuhodnou hlasitostí a vzteklým tónem i během cvičení. Během posledních dvou dní jsem proto pojala podezření, že jsou Véva, Eve, Ivi a Géba Zojčini mafiánští kamarádi, kteří v případě nejakutnějším za pokřiku "DÝÝÝÝ!" vyjedou odněkud podobně jako blaničtí rytíři a otravnou matku alespoň paralyzují.
Jsem tak ráda, že jsme tuhle šanci nezahodili do koše.
Jestli dá naší terapii něco červenou, nebude to moje zoufalství, ani její zuřivost. Bude to její absolutně odemčený potenciál, neomezená spokojenost.
A jestli ne, ať mě vezme Géba!
Vydržte to, stojí to za to!